Dnešní den jako korálek, jak vznikají malé i velké zázraky.

Jsou dny, které nejdou naplánovat. Nevzniknou v kalendáři, ale rodí se v tichu mezi okamžiky – někdy celé roky, někdy měsíce a někdy jen pár hodin předtím, než nastanou. A přesto přijdou přesně tak, jak mají. Aby přispěly. Aby otevřely dveře k tomu, co běžně přehlížíme.

Tento den byl přesně takový. Jemný, kouzelný, plný přítomnosti a zázraků, které se mohou zrodit jen tehdy, když jim dáme prostor.

Park, který žije vlastním příběhem

Hlavní roli v našem dni sehrál park. Ne ledajaký, ale ten, o kterém se ve městě mluví s úctou. Park, který má pověst dřív, než ho vůbec uvidíte. Je středobodem města – a přitom si to on ani lidé, kteří kolem něj chodí, neuvědomují.

A tak když jste obklopeni něčím, o čem druzí mluví, prostě tam musíte. Chcete ho vidět. Cítíte, že to nebude obyčejný den.

Když se vše domluví samo

Sejdou se bytosti, které mají být spolu. Sejde se čas. A dokonce i počasí – i když to předpovědi neříkají. Já ovšem vím, že když si požádám a je to v energii dovolení jsem v pohodě se vším co přijde to přijímám.

A tak i když meteorologové hlásili déšť, skupinka se jen pousměje a jede. A já jsem tiše požádala: „Ať nezmokneme.“ A pak jsem to pustila. ve smyslu už jsem na to nemyslela.

Zázrak č. 1 — setkání, které se mělo stát

Hned při příjezdu vstupujeme do kouzelného obchůdku s úžasnou majitelkou. A tam přichází první zázrak – setkání dvou starých známých po mnoha letech.
Majitelka se ptá, proč jsme ve městě. Odpověď „jdeme do parku“ ji vyděsí – venku přece bude pršet!
Ale my se jen usmíváme a vyrážíme dál. I s ukulele, kdyby náhodou.

Zázrak č. 2 — park jen pro nás

Začíná mrholit. Ale jak vstoupíme do brány parku, déšť ustává.

A před námi se rozprostírá obrovský prostor plný nádherných stromů, bylin, luk, kopretin a klidu.
Nikde nikdo. Jen my, odvážní poutníci, kteří se deště nezalekli. A park, celý park, jen pro nás.

No není to zázrak?

Zázrak č. 3 — hudba, hlas a déšť v dokonalé harmonii

Přicházíme k altánu uprostřed volného prostranství. A v tom začne padat jemný, tichý déšť.
A tak vzniká prostor pro další zázrak: ukulele, zpěv a jeden výjimečný hlas, který se rozezní celým parkem.

Najednou není zima. Ani déšť nevadí.
Je jen hudba, tanec, propojení a pocit jednoty.
Všechno je přirozené, čisté, pravdivé. A celé se to děje tady a teď.

A když nastane čas jít, déšť ustane. Samozřejmě.

Zázrak č. 4 — ruka ve dveřích, která bolela… jen jako možnost

Na parkovišti přichází moment, na který nikdo z nás nikdy nezapomene. Jedna bytost druhé přivře ruku do dveří auta.
Jedna křičí, druhá mlčí a nevěřícně kouká na ruku. Ta, co ji měla přivřenou oněměla hrůzou. Já mávám rukama a měním kvantové pole. (ano byla jsem to já)

Výsledek?

Ruka není oteklá. Není zlomená. Nejsou tam ani známky bolesti.
Ano – je to zázrak. A my byli jeho svědky.

Zázrak č. 5 — návrat domů

A ten poslední? Ten, že jsme dojeli domů v pořádku. I když jsme skoro neviděli přes slzy dojetí a kapky na skle, protože zase silně pršelo.
I to je zázrak. Možná ten největší – bezpečný návrat.

Prostor, důvěra a víra vytvářejí zázraky

Tento den vznikl díky prostoru, klidu, bezpečí, důvěře a víře.
Jsem nesmírně vděčná, že jsem ho mohla prožít. Byl výjimečný, kouzelný, léčivý a hluboký.

A upřímně? Žádám si takové dny žít každý den.

A ano… ty bylinky, co jsem si přivezla? Ty už teď mají neuvěřitelnou sílu a kouzelnou moc.

Stejně jako byl ten den, park a vše co jsme ten den prožili.